V období starší dospělosti a stáří chce být ještě užitečný, předávat své zkušenosti, pomoc, myšlenky, ale zároveň se cítí nepotřebný, na přítěž, osobně ochuzený, stydí se za svůj vlastní vzhled či nemohoucnost, resp. se snaží dosáhnout životní integritu (přijetí vlastní životní cesty). Nezřídka se to projevuje zoufalstvím, které vyplývá z poznání, že už je pozdě začít žít jiný, nový život. Je znechucen ze situace a bezmocnosti, v níž se ocitá, vyrovnává se s nesplněným očekáváním, které od života a své dosavadní činnosti měl. Nabývá pocit, že už je starý, má pocit ztráty vlastní důležitosti, úcty a nejednou i sebeúcty. Cítí se být věkově diskriminován.
Na to, jak se člověk vyrovnává s věkem a stářím a s nutností přijmout pomoc (být opatrován), ovlivňuje řada faktorů:
- Povaha
Ve starším věku se vyostřují dominantní povahové rysy osobnosti. Člověk, který byl naučen se neustále spoléhat sám na sebe, resp. žil sám, ztratil důvěru k lidem, většinou obtížněji snáší, že mu někdo bude zasahovat do jeho intimní zóny, že mu bude měnit jeho stereotypy, že se bude muset přizpůsobovat jiné osobě / osobám. Strach z toho, že nebude pánem situace on sám, ho vede k odmítavému postoji k jakékoliv péči.
- Tradicionalismus, vliv výchovy a nedostatečné přizpůsobení se nové situace (maladaptace)
Většinou odmítá pouze pomoc a péči od cizích, neboť uznává tradiční hodnoty, ve kterých starší člověk má mít v rodině svou pozici, místo a úlohu. Nechce / neumí pochopit, že nejbližší příbuzní (většinou děti) dávají přednost vydělávání financí před péčí o stárnoucího rodinného příslušníka, že odcházejí za prací a nevěnují čas jemu. Pokud se jim nedostane pomoci od nejbližších, nechtějí ji přijmout od nikoho. Nejednou je to forma vynucování si pozornosti od nejbližších.
- Sociální zázemí
Spoléhají na pomoc ze svého blízkého okolí, neboť vědí, že vždy žili v souladu s okolím a věří, že mají kolem sebe dostatek známých a přátel, kterým na nich záleží a neopustí je. Občas jim však uniká realita, že jejich blízcí jsou už také odkázáni na pomoc jiných.
- Ekonomické možnosti
Péči odmítají, protože si nemohou dovolit ji zaplatit. Dokonce ji odmítají i od nejbližších příbuzných, protože mají pocit, že jim mají za pomoc finančně přispívat. Takový lidé většinou v životě nedostali nic zadarmo a ani sami nedělali charitu. Opakem je hrdost, která je vede k odmítání jakékoliv i finanční podpory.
- Fyzická kondice
Navzdory vysokému věku a přidruženým chorobám se stále cítí být soběstační a chtějí se o sebe a své prostředí starat sami, aby se udržovali v kondici. Opakem je fakt, že dochází k úpadku smyslových vjemů (sluch, zrak) a starší člověk se těžko vypořádává s tím, že neví o čem se mluví ve společnosti, nevidí dobře a tak nepoznává osoby, což mu brání užít si společnost jiných lidí plnohodnotně, a proto se jí raději stráni, odmítá pomoc a utahuje se do samoty.
- Psychická dispozice
Různé psychické indispozice a choroby - únava, deprese, demence, začínající Alzheimerova choroba apod. jsou příčinou odmítání pomoci jiné osoby. Nemocný často ani neví kontrolovat své jednání a už vůbec ne řízení jiných, a proto se raději uzavírá do samoty, do vlastního světa, ve kterém by ho jiná osoba jen rušila.
- Předcházející negativní zkušenosti, vliv medializovaných nebo jinak zprostředkovaných negativních zkušeností jiných opatrovaných
V popředí dominuje strach z nevlídného zacházení, okradení, opakování se špatné zkušenosti, která u nich zakotvila nedůvěru k lidem, resp. alespoň k cizím osobám. Odmítání pomoci od příbuzných je většinou vyvoláno zklamáním, že nenaplnily jeho očekávání v chování se k němu - jednali s nim nadřazeně, neprojevily mu dostatek úcty, dali mu pocítit jeho nedostatek sil, nebo jednoduše neměli s nim dost trpělivosti. Jiným důvodem odmítání pomoci od příbuzných je strach z toho, že jako nesamostatného - odkázaného ho umístí do zařízení pro seniory a on zcela ztratí svůj domov a přirozené prostředí, svůj dosavadní způsob života.
- Hanba, ostýchavost
Stydí se např. za svou chudobu, podobu, nemohoucnost, události v rodině apod., proto nedovolí vstoupit jiným osobám do svého přirozeného prostředí. Ostýchají se odhalovat před jinými jak po stránce fyzické, tak i psychické.
- Nesympatie k opatrovateli, vzpomínky na nežádoucí osoby
Nezřídka bez jakékoliv příčiny, např. při rozdílnosti povah, etnika, či jiného sociálního prostředí. Nejednou vzezření pečovatele sehrává dominantní roli v odmítavém postoji starší opatrované osoby (tetování, piercing, účes apod.). Často se stává, že opečovávána osoba odmítá pečovatele, protože mu připomíná osobu, s níž neměla dobré vztahy, či zkušenosti (sousedů, bývalých partnerů, kolegů apod.).
- Závislost
Snaží se závislost maskovat, proto přítomnost jiných osob rezolutně odmítají i za cenu, že zůstanou bez jakékoliv pomoci.
Jak to řešit?
Každá opečovávána osoba je individualitou, svéráznou a svébytnou osobností a proto ke každému volte individuální přístup, avšak se zaměřením na naplňování komplexu potřeb zdravotních, duchovních, sociálních i psychických:
- Informujte se. Než nabídnete pomoc, zjistěte si o opatrované osobě co nejvíce informací, a to nejen o jeho současném zdravotním stavu, ale také o tom, co dělal, kde žil, v jaké společnosti se pohyboval, jak vycházel s okolím, zda nepřekonal nějaké životní traumata apod.
- Respektujte jeho teritorium. Dejte opatrované osobě najevo, že ve svém prostředí je ona paní / pánem a vy jste jí / mu přišly jen pomoci.
- Získejte si jeho důvěru postupně a pomalu. Komunikujte s opatrovanou osobou o jejich potřebách a nesnažte se prosazovat jen své názory. Nechte mluvit hlavně ji a to i tehdy, kdyby se opakovala. Možná vám právě takto chce dát něco najevo.
- Vždy dejte opatrované osobě najevo, že je člověkem a v tomto jste si rovnocenní.
- Buďte důslední ve všem co děláte, važte slova, ale snažte se zachovat si svou přirozenost. Chovejte se ohleduplně také k osobním věcem a prostředí, ve kterém opečovávána osoba žije, pro ni mohou mít velký význam.
- Nechovejte se nadřazeně. Hledejte společná řešení problémů, které by nenarušily stereotypy a pocit bezpečí opatrované osoby.
- Nechovejte se k opatrované osobě jako k malému dítěti. Vzdejte jí patřičnou úctu. Nezapomeňte ji pochválit za její výkony.
- Vyzbrojte se trpělivostí. Netlačte na opatrovanou osobu, nenuťte ji do ničeho, nedávejte jí pocítit, že vás zdržuje. Dejte jí čas a prostor na její vyjádření i na realizaci aktivit, které chce a zvládá dělat.
- Nechejte opatrované osobě prostor na seberealizaci při denních aktivitách. Buďte jí ale nablízku, aby měla pocit bezpečí a jistoty.
- Opatrovaná osoba nic nemusí, ale bylo by dobře, kdyby chtěla! Jednotlivé denní aktivity plánujte společně a přizpůsobujte je aktuálnímu fyzickému a psychickému stavu opatrované osoby.
- Dejte opatrované osobě pocítit, že ji potřebujete. Že vám není přítěží, ale naopak její poznatky a zkušenosti jsou pro vás přínosem. Pověřte ji nějakou lehčí prací, požádejte ji, aby vám vyprávěla příběhy z minulosti, tradice apod., případně je zaznamenávala např. pro vaše děti. Pokuste se nabádat opatrovanou osobu k vzpomínkám na hezké věci z minulosti, prohlížejte si s ní fotografie. Dozvíte se více se o jejím životě, plánech, povaze a pod.
- Nebuďte vztahovačný / á, pokud opečovávána osoba není s něčím spokojená. Snažte se ji uklidnit a zjistit, jak by to udělala ona.
- Opatrovanou osobu si otestujte. Využijte ke zjištění její soběstačnosti, schopnosti sebeobsluhy apod. např. Barthelův test, Test instrumentálních denních aktivit, Folsteinův test na zjišťování mentálního stavu a kognitivních funkcí, hodnocení deprese, stavu výživy, bolesti, nebo Funkční geriatrický index apod., které najdete např. v knize Geriatrie a geriatrické ošetřovatelství (2009), ale i na stránkách internetu.
- Nezapomínejte, že vy jste tu pro ni a ne ona pro vás!
Na otázku odpověděla: Mgr. Mgr. Anna Lukáčová Havrilová, diplomovaná sestra
